BUĎ SBOHEM, RODIČOVSKÁ DOVOLENÁ!

23.03.2015 12:43

Když strávíte šest let na rodičovské DOVOLENÉ, vtipných historek máte na rozdávání. Tak proč je neuchovat i pro příští generace, že? Zvlášť když se po šesti letech chystáte do práce, to bude teprve legrace! 

 

Flashback… Je září roku 2012, vyplňuju formulář k žádosti o rodičovský příspěvek. Do kolonky jejího ukončení píšu datum 23.3.2015 a přitom si říkám, že další tři roky doma nemůžu přežít.

...

Je pondělí, 23.3.2015... Moje druhorozená dcera slaví třetí narozeniny a já si s úsměvem říkám: Přežila jsem. Přežila jsem šest let doma. Že to ale byla škola života!

 

Během těch šesti let jsem se přesvědčila o tom, že zvládnu nemožné, že ty skutečně krizové a psychicky náročné situace nepřináší práce v kanceláři, ale starání se o dvě malé děti… Že ty fráze o odolnosti vůči stresu, schopnosti zorganizovat si práci nebo zvládat krizový management, jsou jen otřepané fráze, které sice do mého životopisu patří, ale teprve po rodičovské dovolené našly své opodstatnění.

Během těch šesti let jsem prožila takový mix emocí a takové zvraty v psychice, že by nade mnou každý psycholog zajásal, pokud by mě dostal do své péče, protože tohle mu doposud nepopsala žádná učebnice. Bojovala jsem s rozporuplnými pocity à la bezmezná láska vs. chuť ty dva malé človíčky přetrhnout. Zažívala jsem i chvíle, kdy jsem se chtěla jen tak sebrat a vypadnout, abych alespoň na chvíli zase byla jen sama sebou, abych nemusela řešit pořád dokola ty samé věci, které v danou chvíli vypadaly, že řešení vlastně vůbec nemají. Jenže já jsem nemohla…

Během těch šesti let jsem nemohla spát, přestože jsem byla tak strašně moc unavená, že už jsem neměla sílu, abych z té postele vůbec vstala. Nemohla jsem vyležet chřipku, protože mé děti nezajímalo, že jsem nemocná a že potřebuju klid. Nemohla jsem vypnout, protože když jsem tak učinila, jedno dítě v rámci pokusů vytopilo koupelnu a druhé vyházelo celou skříň, protože nemohlo najít „ty pěkné letní šaty“, přestože venku panovala tuhá zima…

 

...

A tak jsem bojovala... Bojovala jsem se svými dětmi, s okolím, bojovala jsem s totálním vyčerpáním, s přepracovaností, bojovala jsem i sama se sebou, se svými prioritami, s pochybami, s (ne)ochotou naplno se sebeobětovat. Během těch šesti let jsem si několikrát sáhla na dno svých psychických i fyzických sil, byla jsem rozpolcená, protože za pochodu jsem musela slevovat ze svých snů i potřeb, a že nebyly malé. Kariéristka s nalajnovanou dráhou zcela nečekaně vyměnila ten pozlátkový svět plný úspěchů, značkových outfitů, volných dnů a lákavých večerních akcí, v němž se člověk vždy nějak domluvil, za vojenský dril plný stereotypních činností bez možnosti jen tak vypnout, kde se všechna pravidla musela stále dokola nastavovat a málokdy se dodržovala, kde se vrcholem dne stal pobyt na hřišti a stavění bábovek, a kdy se jediným cílem stalo přežít… Přežít každý další den…

 

...

Dnes, když už mi "otrnulo", můžu s úsměvem říct: Byla to úžasná dovolená, takový mix emocí a zážitků vám žádná cestovka nenabídne. Zůstat doma takhle dlouho bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí a nejlepší investice mého života.

Dala jsem svým dětem maximum. Ale i ony mě toho spousty naučily... Zformovaly mě, pomohly mi ujasnit si priority, nastavily mi zrcadlo tím správným směrem... 

Daly mi lásku v její nejčistší a nejupřímnější podobě, prostě cit, který vám může poskytnout jen vaše dítě. Na cestě životem mě posunuly o pořádný kus dál. Pomohly mi dospět, a to jsem si naivně myslela, že dospělá jsem už dávno. Pomohly mi najít pevné místo na tomto světě. Pomohly mi pochopit, že i když to chvílemi tak nevypadá, že i když toho všeho máte až nad hlavu, tak že to jejich objetí, ta láska, ten humor, ale především pocit, že v jejich očích jste to vy, kdo je na prvním místě... Tak ten nevykoupí vůbec nic, natožpak nějaká sebedražší či sebeznačkovější kabelka...

Sečteno a podtrženo: Rodina je opravdu to jediné a to nejdůležitější, na čem v životě záleží a co doopravdy potřebujete. Ale nejdřív na to musíte přijít, to, že to víte odmala, vaší hlavě mnohdy nestačí… 

 

...

Patřím do kategorie 33+, mám skvělý vztah se svými rodiči a bratrem, mám chlapa snů a dvě krásné a naprosto úžasné děti, které miluju tak strašně moc, že jen samotné pomyšlení na sílu tohoto citu mi vhání slzy do očí. Díky nim jsem zjistila, že jsem silnější, než jsem si kdy myslela, že zvládnu nemožné. Víc momentálně nechci. A vlastně ani chtít nemůžu.

 

... 

Už zase roztahuju ta svá svázaná křídla, už cítím, jak se uzel na provaze uvolňuje, už zase získávám zpět tu svou volnost i svobodu, i když jen do jisté míry, pochopitelně. Tak já teda letíííííím, protože já… Já už jsem si splnila jednu nejdůležitější životní etapu...

 

Buď sbohem, rodičovská dovolená, buď sbohem, ty mámo pejskovaná :)

 

 

Zpět